Máme čo oslavovať?

Teraz, v roku 2018 uplynie 100 rokov od prijatia zákona č. 11/1918 Zb. o zriadení samostatného štátu československého. Čechoslovakistická propaganda tvrdí, že 28.10.1918 vznikol štát dvoch bratských národov a dokonca, že Slováci sa vtedy po prvý raz prejavili ako štátotvorný národ.

Nepredkladám tu analýzu. Uvádzam výroky českých autorít, ktoré dostatočne spochybňujú čechoslovakistické vnímanie udalostí a súvislostí, ktoré nám vnucuje oficiálna propaganda.

Česká historička Lenka Bobková vo svojej práci „Ustavení Koruny království českého“ hovorí: „Ve smyslu historického a státoprávního termínu (jako sjednocujícího pojmu vyjadřujícího příslušnost té které korunní země k teritoriu ovládanému českým králem) zanikla Corona regni Bohemiae teprve se vznikem Československé republiky roku 1918.“.

Slobodomurári majú v Česku nezanedbateľné slovo. V deklarácii Veľkej lóže Českej republiky z roku 2016 sa hovorí:„My, zednáři České republiky, po obnovení demokratické české státnosti a po obnovení naší činnosti dne 17. listopadu 1990...“

Jaromír Slomek v týždenníku Echo 24/2018, v článku „Masaryk na koni, Kubelík nikde“ píše: „Letošní sté výročí obnovení české státnosti se nabízí jako vhodná příležitost k rekapitulování klikaté cesty, již naše společnost prošla od Masaryka s Kramářem až po Zemana s Babišem.“

V Zásadách programu českej Národnej demokracie, sa písalo: „Jako strana národní chceme, aby náš stát byl státem národním, českým. Náš národ jej před staletími založil, náš národ si ho vydobyl po 300-leté porobě. Československá republika byla českým národem a pro český národ vytvořena. Je jediným státem, ve kterém náš národ dochází svého sebeurčení. Z této povahy vyplývá jako důsledek i jako podmínka jeho bytí a rozvoje jeho českosti.

Druhý zväzok Ottovho obchodného náučného slovníka z roku 1921 na strane 1215 uvádza: „Ani v době největší persekuce převážná většina našeho národa neslevila ničeho z maximálního českého programu, jehož jádrem byl suverenní český stát z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, neboť připojení Slovenska má důvody v právu hospodářském, národnostním a přirozeném.“

Čo teda 28. októbra 1918 vzniklo? Bol založený spoločný štát Čechov a Slovákov, alebo bola obnovená česká štátnosť, teda vznikol štát český, ktorý potom (následne) pohltil Slovensko? Nie nadarmo sa používa označenie „historické země“.

Podľa oficiálneho historika (ktorý bol za boľševika učiteľom ruštiny) sa Slováci 28.10.1918 po prvý raz prejavili ako štátotvorný národ. Skutočne?

Ferdinand Peroutka vo svojom diele „Budování státu“ tvrdí:  „Jsme oprávněni k názoru, že Slováci sami by se neosvobodili, ani když už jejich právo na svobodu bylo uznáno“

Peroutka nebol len tak niekto. V Česku ho vysoko uznávali a dodnes uznávajú. Ak má teda pravdu a Slováci by sa neoslobodili, ani keď bolo ich právo na slobodu uznané, ako sa potom mohli 28.10.1918 prejaviť ako štátotvorný subjekt? A kto udelil Vavrovi Šrobárovi mandát, aby v mene Slovákov 28.10.1918 konal?

Oficiálna historiografia nás už 100 rokov presviedča, že 30.10.1918 sa slovenský národ Martinskou deklaráciou pripojil k česko-slovenskému, či skôr československému, štátu. Aj keď opomeniem skutočnosť, že účastníci zhromaždenia v Turčianskom sv. Martine nemali žiadny mandát na prijatie takého dokumentu, akým Martinská deklarácia bola, sú tu ešte iné vážne problémy. V Martinskej deklarácii sa o česko-slovenskom, či československom štáte nič nehovorí, pretože v čase keď deklaráciu schvaľovali, ešte účastníci martinského zhromaždenia o založení nového štátu nič nevedeli. Navyše večer po schválení dokumentu (v čase keď už väčšina účastníkov zhromaždenia Turčiansky sv. Martin opustila), sa dostavil Milan Hodža a na jeho naliehanie bol, už schválený, text dodatočne zmenený. Sfalšovanie, alebo jemnejšie povedané zmenu potvrdil aj Ferdinand Peroutka v diele „Budování státu“: „Deklarace byla však shromážděním přijata ve znění poněkud jiném, než byla uveřejněna.“. Z právneho hľadiska je takto pozmenený dokument nulitným aktom, ktorý nemožno nijako konvalidovať, dokonca ani tak, že na zmenený/sfalšovaný text viacerí Slováci údajne dodatočne prisahali. Spoluautor Pittsburskej dohody T. G. Masaryk, krátky čas po jej podpise, vyhlásil: „Než hlavní věcí je, že dokument ... je podvržený, je falsum; ... . Proto politik vážný, státnik s takovým papírem nemůže a nesmí operovat. Falsifikát se nemůže stát státním aktem.“ Tento tatíčkov výrok v plnom rozsahu platí aj o Martinskej deklarácii. Martinská deklarácia však dobre poslúžila Čechom pri obsadzovaní Slovenska. Existujú v skutočnosti dva dokumenty. Jeden, ktorý skutočne účastníci martinského stretnutia schválili a ktorý je teda platný, avšak sa kdesi stratil a jeho obsah nepoznáme a druhý pozmenený, či sfalšovaný, ktorý je nulitný a teda nemôže byť platný.

Ale načo potrebovali Česi Slovensko? Český učiteľ Karel Kálal (po vzniku československého štátu ministerský tajomník na Slovensku) v časopise „Obzor národohospodářský“ vyhlásil: „Pochopí čeští vůdcové, kde je jejich pravá zaslíbená země?“. Zaujímavý (v dnešnej dobe skôr úsmevný) je ešte jeden výrok tohto pána: „Jděte na Slovensko. Tu se vám jinak prsa dmou, tu pocítíte, jak je ten český svět veliký.“.

V II. zväzku Ottovho obchodného náučného slovníka z r. 1921 na str. 1217 sa píše: „Slovensko bude naší koloniální zemí.“. V dokumentoch vypracovaných v Prahe pre Úrad pre prípravu mierovej konferencie sa možno dočítať, že: „Pro český stát jest mimořádně výhodné, když se může rozšiřovat směrem, kde je půdy dostatek a kde je poměrně řídké osídlení. To je právě na Slovensku, které na 1 km² nemá ani polovinu lidí, kolik jich mají české země (59 na 1 km², zatím co české země 128). Slovensko se může stát kolonizační zemí českou“.

Ako vnímala a ako stále vníma značná časť českej verejnosti Slovákov ako národ.

Masaryk v memorande Independent Bohemia z roku 1915, adresovanom britskému ministrovi zahraničných vecí Edwardovi Greyovi píše: „Slováci jsou Čechy, přes to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka“.

Dôverník E. Beneša Hanuš Kuffner v práci „Náš stát a světový mír“ píše: „Poučme Slováky, naše i celý svět, že není rozdílu mezi námi, že všickni jsme Čechy, od Šumavy až po Užhorod, že všecko správné je nedělitelným celkem Obce českého národa!“.

Masaryk vyjednávačom zo slovenského krajanského vedenia v USA. povedal: „Slovensko a Slováci jsou ve světě neznámými pojmami. Uvědomte si pánové, že jste v situaci nulových veličin!“

Poslanec NZ Dr. Karel Pergler, na rokovaní československého Národného zhromaždenia povedal: „Americký spisovatel, který nese velmi libozvučné jméno, Isaac Marcossen, uveřejnil v „Saturday Evening Postu“ velmi obšírný článek o Československu, doprovázený ilustracemi.... A tam mezi jiným sděluje pan Marcossen výrok pana Jana Masaryka, tehdy už diplomatického zástupce, který v podstatě zněl takto - já jsem to tehdy komentoval, a nemělo to zde zapadnouti: „Co chcete s těmi Slováky, když Slovák nezná rozdílu mezi automobilem a autonomií?““.

Masaryk pre francúzsky denník Le Petit Parisien zo 14. septembra 1921 vyhlásil: „Není slovenského národa. To je jenom výmysl maďarské propagandy. Zakládáme na Slovensku školy. Musíme vyčkat jejich výsledků. O jednu generaci nebude rozdílu mezi dvoma větvemi našeho národa… český národ jest i pod Tatrami“.

Dokument MEMORANDUM O SLOVENSKU XXVI , ktorý vydalo oddělení pro vědeckou politiku při straně národně socialistické - 7.7.1946. obsahuje text: „Slovensko musí být v očích světové veřejnosti, i západní, na níž Slováci spoléhají, vhodně a nenápadně zdiskreditováno. V tomto napomáha politice české velmi politika Maďarů.“

Beneš varoval Slovákov, že  Česi nikdy nedovolia samostatné Slovensko, pretože ako susedia 70 miliónového Nemecka musia mať spoločnú hranicu s Ruskom. „Nemohli by tutíž přijmout sousedného samostatného Slovenska. To je životní problém pro existenci Čechů jako národa a státu.“. Obsadením Slovenska sa Česi vymanili z nemeckého obkľúčenia a tejto výhody sa nemienili len tak vzdať.

Podľa bývalého člena vedenia sociálnodemokratickej strany a zástupcu Československa v úrade UNRRA v Prahe, a po úteku do exilu poradcu IRO pre československé veci a člena Rady slobodného Československa Miroslava Kernera, bolo úsilie Slovákov o samostatnosť ohrozením demokracie, a zápas so „separatistami“ hodnotil ako konflikt medzi demokraciou a fašizmom. Čechov a Slovákov verných Československej republike a E. Benešovi hodnotil ako pravých demokratov, no Slovákov usilujúcich sa o samostatnosť označoval fakticky za podľudí. Tvrdil, že ,motívmi za slovenským separatizmom sú politická neistota, nacionalistické vášne, protičeská, protimaďarská a protižidovská nenávisť, ktorá nemá žiadne objektívne základy. Slovenský separatizmus je v podstate absencia správneho politického myslenia, nedostatok vzdelania, demokratických tradícií, humanitárneho cítenia a všeobecný nedostatok kultúry. Je založený na psychických [sic] komplexoch a je formou primitivizmu. Západné demokracie s ním nesmú robiť žiadne kompromisy, ak nechcú oslabiť demokraciu na Slovensku a ak je ich cieľom obnoviť demokraciu v strednej a východnej Európe.“.

Podľa Ferdinada Peroutku: „V slovenském srdci je kout jakési vášnivé pýchy, nedůtklivosti, jakou se vyznačují mladší bratři, a hrdého nerozumu. Všem pracovníkům pro československou jednotu bylo už dáno napít se z tohoto kalicha.“.

A napokon ešte citát od českého autora Lukáša Beera: „Český národ se ústy svých politiků a literátů vždy považoval za mesiánský, samozářící, jedinečně vzorový. Bohužel, ve svých základech se toto myšlení zachovalo nejen v období ukončení 2. světové války, ale některé rysy setrvávají v hlavách mnohých politiků a u části obyvatelstva ve svých základech dodnes.“

Takže máme my Slováci 28. októbra čo oslavovať? Nemyslím si to. Podľa mňa raison d'être štátu zriadeného zákonom č.11/1918 Zb. spočíval v obnovení českej štátnosti, ďalej v rozšírení jeho územia na východ (v snahe dostať Čechov z nemeckého obkľúčenia), v asimilácii Slovákov a vo využívaní Slovenska ako českej kolónie. Nad našou históriou všeobecne visí množstvo otáznikov, pretože bola až pričasto zamlčovaná, zatajovaná a falšovaná. Obzvlášť naša história po 28.10.1918 si vyžaduje nové, seriózne (čechoslovakistického balastu zbavené) historicko-právne skúmanie.

JUDr. Milan Janičina

• Predch.
• Nasl.