Rok M. R. Štefánika - jeden pohľad do histórie ....

Príspevok uverejňujeme v plnej, neskrátenej verzii tak, ako sme ho dostali elektronickou poštou.

Černá kniha minulosti

Václav Bureš, Zbyněk Ludvík

Knížka podchyčuje histórii z podání svédkú, na což česká veŕejnost není zvyklá. Po vétším využití této metódy naléhavé volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však j ej í možnosti “(orální histórie) „zmenšují a navíc u nás “ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromáždéných dokumentů. Od vynálezu telefónu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty pfe stály hrát rozhodující roli.“
Kniha nepochází z per profesionálních historikú. Ústní sdélení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentú, obzvlášté vypovídá-li nékolik svédkú totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svédectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tiskú. Úkolu pána Ludvíka a Bureše se vlastné méli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměr ech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již vyše zmĺnéný rozhovor). Cílem zveřejnění ukážky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by pfece jen nékdo cítil potřebu se ke knížce vyjadfovat, necht' si láskavé uvědomí, že zjišténí pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovédích svédkú, na ústní histórii.


Milan Rastislav Štefánik

MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatológ z Paříže, pritel majora Štefla, francouzského dústojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávél v Kartouzích:
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavné proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionáŕúm požadoval na schúzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších pŕedstavitelú našeho osvobození od pána dr. Beneše vysvětlení, kam přišla vétšina sbírky amerických Čechů a Slovákú ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svéfil ten obnos proti podpisu do rukou pána Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze pŕišly a k čemu by ly použitý. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svúj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien “ a pŕečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roi de roulette “ (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy penéz.
Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. „ To je provokace “ zaŕval pan Beneš, „ nékdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil ŕekl: „Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s témi dary na osvobození hospodáril. “ Schúze se rozešla rozmrzele.
Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: „Pŕátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního pře líčení. “
Převážnou část sbírky amerických krájanú získal pro první odboj předseda Čechoameričanú dr. Karel Pergler, organizátor a vúdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a pozdéji do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických penéz veřejné, že je snad konečné čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečné vyúčtoval.

Béhem 48 hodin bylo „zjištěno“, že je americkým občanem a na nátlak vedení štátu musel republiku opustil že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupiteIských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukážka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.
Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veŕejnost. A mohlo být zabránéno uskutečnéní jeho dalších ničemností na pokračování, včetné zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítézili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu generála Štefánika od légií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníkú tehdejšího setkání majoru Šteflovi - v té dobé již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedie TGM, že má pocit, že ho hry že výhružka Národním soudem po návratu Štefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.
To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrné přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale...! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidování.
Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanúv bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejnéném v Národních novinách v Martině, napsal: „ Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření“. Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řadným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčení. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínéní označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.
V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. „Dostali jsme rozkaz“, vypovídali, „že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit“. Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle pferušeno, svědkové byli polícií zastrašení a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvalé zatéžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.
Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby. To se dozvěděli Jiŕí Forman z Plzně a Oldŕich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledování, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pána Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domú. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po téch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.

Ale hned v květnu 1945 po návratu pána Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkání a se svými vědomostmi jako retribuční izolování za zdmi véznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiŕí Forman z Plzně 16 let, Oldŕich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr - Slovák 20 let, Karol Murgaš - Slovák 20 let.
Oproti názorúm Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiŕi k legionářúm projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné ŕekl:

Boľševizmus je popieranie demokratizmu
Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje
Boľševizmus sťahuje blížnému s tela kožuch; demokracia šije plášť pre všetkých, i pre chudobných
Boľševizmus poburuje najnižšie pudy; demokracia apeluje na česť a svedomie
Boľševizmus dáva ľudu pálenku a dýku; demokracia kladivo a pluh
Boľševizmus hádže protivníka do mora, vyťahuje ho zo žalára a ubíja ho; demokracia lieči, prípadne trestá a napravuje
Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov; demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach
Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom normálneho života a blahobytu
Boľševizmus je oslňujúcí záblesk traskaviny; demokracia žiarivý maják spásy
Boľševizmus je nepriatežom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať

Beneš o demokracii jen žvanil - dr. Štefánik ji chtěl praktikovat! Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.
Není vyloučeno, že po vydání této knihy se nékteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpovéďmi vězněných prominentú, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevéřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasité „pryč s komunismem “. Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.
Histórie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromáždéný lid střelbu slyšel a vzápétí viděl Štefánikovo padající letadlo béhem přistávání z výšky už jen asi 100 m .Tak to také ve zprávách pŕinesla většina novín. Pak bylo „doporučeno “ mlčení, trvající dodnes.
Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zŕícení nemúže popřít, pokouší se zločin „vysvětliť' třeba „závanem větru“. Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajné mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ješté dalším třem členúm posádky. Nebo pŕipouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanú, síce byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobné trápnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdúraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich „pravdou“ zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálú a pánů profesorú je to jako se šídlem v pytli.

Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založená rota Nazdar a o den dŕíve v Kyjevě ustavená Česká družina v ruské armádě - v tu dobu byl Masaryk ješté poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ješté ve Vídni.

Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových státú, zústávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve légie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských légií, snoubenec italské princezny a tak dále...
Jaroslav Joachymstál, číšník z Paříže v restaurantu „ Grand empereur “ od roku 1921, kam odešel, poněvadž v Praze nemohl nalézt práci byl osobní pŕítel Jana Masaryka už od roku 1925. Od roku 1938 po návratu hoteliér v Praze. Tam ho navštívil hned první večer po příletu domú v květnu 1945 Jan Masaryk a dlouho pobyl. Taxi, kterým přijel, čekalo venku dvě hodiny. Byl značné rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domú pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl zřejmě sledován, hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen. Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby. Chtěli vědét, co všechno mu Jan Masaryk svéřil, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Sveřepé mlčel a radéji si nechal vyrážet zuby. Vědel, že by si podepsal sdílností nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 roků jako retribuční. Záminka: za manželku mél Francouzku, dcéru jednoho z vedoucích ultrapravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaŕi. On samozřejmé také nebyl rudý.
Seznámil jsem se s ním v říjnu 1950, když j sem byl převezen z Kartouz na komando Práchovice. Byl unikátem mezi námi, poněvadž jako číšník v pařížském restaurantu „ U velkého císaře“ se znal od roku 1925 s Janem Masarykem a až ten ho tam do roku 1938 často navštěvoval. Byl to pŕátelský poměr. Jan se k němu jezdil svéřovat se vším, co mél na srdci. Přilnul k němu jako k prostému člověku, poněvadž neměl rád „ ty nahoŕe “, pro jejich trvalé intriky a faleš, jak mohl při své politické činnosti pozorovat.
Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně a zavítal jednou do Paříže, zašel i do toho zmĺněného restaurantu, neboť v „Petit Parisien“ četl v inzerátě, že tam je i česká obsluha. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho často v žurnálech v kinu a jeho fotografie v novinách. Přivítal tedy hosta česky a Jan byl tím polichocen. Jan řekl, že je rád, že ho poznává, že mimo samých diplomatú zná alespoň nyní nějakého „ normálního Čecha “. Od té doby jezdil k němu často pohovořit si s ním o svých problémech. Jardu už hned zpočátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než „ten kožlanský podrazák“.
„ Starý pán“ TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu mohl postěžovat na problémy, které má. Jednou mu říkal, že mu Beneš komplikuje život. Nejvíce že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákúm, bránících se vpádu Rudé armády na jejich polské území. Prý v zájmu „ neutrality“. Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávél. Jarda Joachymstál nedal na něho slovem dopustil Pro něho byl Jan Masaryk lidový člověk, dobrý a přímý, kavalír a skutečný demokrat. Několikráte během návštěvy u něj v Praze po válce Jan opakoval,že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, že ten kožlanský skřet (Beneš) peče se Sověty a on toho moc ví. Nemýlil se.
Jednou se Joachym stál zeptal Jana, proč se neožení. Ten prostě odpověděl „Na co? Mě stejné jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně děti brečely a po ženě aby nékdo plival? Mě starej pán stále nutí do politiky a já o to nestojím, prát se s ním nemohu “.

V lété 1926 se Jan zastavil „na kus řeči při šampusu “ a při tom ostře odsuzoval odstránění generála Gajdy z armády. Říkal, že nemúže pochopit co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fúru metálů, které jistě nedostal zadarmo, asi mu to závidí. Bylo to rok po jejich seznámení a Jarda nevycházel z úžasu nad jeho názory. Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svúj dúvod. že tam za ním přišla delegace Čechů a Slovákú a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 miliónů dolarú, sebraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu užil. Dlouho žádná odpověď. Poněvadž delegace přišla ještě nékolikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. „Starý pán“ je předal proti podpisu pánu Benešovi v Paříži - bylo mu ŕečeno. Po této zprávě Jan byl okamžité z USA odvolán a Benešem mu bylo svéřeno zastoupení v Londýně.
V roce 1925 zajel Jan do Paříže, aby se sešel s majorem Šteflem, zakladatelem francouzské légie. A u něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu s pokračováním histórie v sestřelení generála dr. Štefánika. Jardovi jednou řekl: „Kdybych s těma lumpama kolem starého pána mluvil tak jako s tebou, dávno bych už byl pod kopretinami a housata by mně sr... na hrob “. Takový byl on. Co na srdci, to na jazyku.
Měl tedy „štéstí“, stejně jako cestovatel A. V. Frič, který byl v roce 1918 svědkem nenávistného střetu mezi generálem Štefánikem a panem Benešem na setkání ve Švýcarsku. Až po odletu dr. Beneše do Anglie mohl v roce 1938 vydat o tom bez nebezpečí svědectví v brožurce „ Zločinec č. 1“. Také jeho „štěstí“ spočívalo v tom, že zemřel už v roce 1942 na otravu krve a tak se Benešovy zcela jisté msty pomocí retribuce nedožil.


Zavraždění Antonína Švehly

Mezitím, co Švehlúv bývalý ministr Beran pletl koše a generál Syrový kŕmil vepře a pikýroval zeleninu ve sklenících ústavní záhrady, přivezli do Kartouz syna bývalého ministerského předsedy z I. republiky, mladého Švehlu. Tmavovlasý, sympatický junák. Nebyl tam dlouho a pak ho odvezli s jinými na Mírov. V době, co byl mezi námi nám tvrdil, že je přesvédčen a jeho matka také, že jeho otec byl otráven něčím vhozeným do jeho vína.
Začátkem prosince 1933 přijela za otcem návštěva z Benešova liberálně levého křídla agrární strany: Vašek Udržal z Rovně, Stržil od Mýta a Svoboda z Popovic od Jičína, všichni tři zbytkoví statkáři. Za jednu a třičtvrté hodiny pak po jejich odchodu se Švehla svalil na zem, chroptěl, měl pěnu u úst a v krátkosti byl mrtev. Následoval rychlý státní pohřeb bez pitvy, pár pochvalných článků a ticho po pěšině.
Ostrá cenzúra novin, aby se nikdo nedozvěděl o nenormálnosti smrti a rýchlého pohřbu. Teprve po odletu pána Beneše do Londýna mohli Švehlovi žádat o exhumaci a chemický rozbor. Po zveřejnění dáta pitvy, pro lékařské zjišténí příčiny smrti se bývalý ministr obrany František Udržal den nato ráno v 6 hodin otrávil a hodinu nato jeho bratr Vašek v Rovni.
Ministerský předseda Švehla jeden z pěti mužú 28. ŕíjna 1918 byl ministru obrany Udržalovi a Benešovi nepohodlný, stál v cestě, aby se agrární strana posunula více doleva, byla povolnější pro liberální politiku. Tak se za Beneše likvidovali nepohodlní. Degradací (generál Gajda), sestřelením letadla (generál Štefánik) a jedem!
Starý pan prezident Masaryk řekl v roce 1934 synovi Janovi „že se o tom leccos mluví“. A na otázku, zda je Beneš opravdu tak schopný člověk, TGM mél odvětit: „ Ten je schopný všeho“. To vyprávěl v Kartouzích sekretář Jana Masaryka dr. Antonín Sum, odsouzený po roce 1948 na 22 let. A tvrdil, že mu to říkal Jan v Londýně.
Mladý Toník Švehla se z Mírova vrátil do Kartouz téžce nemocen. Zemřel po propuštění na následky věznění.

 
Štika v rybníce zakalené minulosti.

Tak nazval Stanislav Berton-Brzobohatý, spolupracovník generála Prebaly z doby jeho pobytu v Londýně, v australském exulantském časopise Spectrum Černou knihu minulosti muklú jáchymovských koncentračních táborů Ludvíka, Bureše a dalších. Jde o svědectví o zločinech proti lidskosti na našem území a o zvěrstvech páchaných u nás již od roku 1945 a po roce 1948 ve věznicích a koncentračních táborech. Autoři se řídí zásadou, že je nutné odmítat každé násilí, nejen na druhých. Čtení ne pro slabé nervy.
Dle vyprávění prominentú v věznicích (generála Syrového, MUDr. Maxy, dr. Suma - tajemníka Jana Masaryka a jiných) zveřejňuje se i zákulisí Benešovy prokomunistické politiky již od roku 1918 začínající telegramem legionářúm, zakazujícím jim bojovat proti ruským bolševikúm, v roce 1920 odmítnutím transferu zbraní Polákúm přes naše území pro boj s bolševickými hordami na jejich území.

Podle dúrazného upozornění na obálce: „ Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantúm s bolševismem a soudruhúm“. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: „Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!“
Kniha je pŕedmětem mnohá diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na straně zlodéjú nebo okradených. 429 strán, 60 vyobrazení, vázané, cena 16,- Euro + poštovné a obal 4,- Euro, tedy 20 Euro, nebo 30 Sjr, nebo 20 US $, 30 Can $, nebo 35 Aus $. Zaplatíte-li v Německu 16 Euro pfedem, přebírá poštovné a balné nakladatel.
V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Václavské nám. 34, na Moravě v knihkupectví BUREŠ ve Valaškých Kloboucích. Požadujte i u ostatních knihkupcú, nebo si ji objednejte u Zbyňka L U D V Í K A sen., Post/ach 93 02 05, D- 60457 Frankfurt am Main, nebo pfe s internet: http://www.zludvik.de, e-mail: Táto e-mailová adresa je chránená pred spamovacími robotmi. Na jej zobrazenie potrebujete mať nainštalovaný JavaScript.


zdroj: príloha e-mailovej správy





ukradnuté kosovo


európa na rázcestí ...

náhodný výber článkov

Bystrica má na dosah tri tisícky nových miest

 Podľa predsedu vlády Roberta Fica vzniknú nové pracovné miesta aj v Banskej Bystrici a na východe

Škoda, že toľko skvelých kuchárov sa dalo na ekonómiu.

Grécko! Hlavne po posledných voľbách v Grécku, keď sa predsedom vlády stal Tsipras ma napadol nadpis mojej úvahy. Ministri financií varili, varili a nič nám neponúkli. Nielen oni. Stretli sa aj predsedovia vlád a prezideti, teda summit EÚ. Mohli by sme sa spýtať prečo? Odpoveď by už nebola taká jednoduchá. Veľmi to vystihli Financial Times v roku 2007, keď na celej strane bola fotografia ekonóma A. Greenspana (guvernéra FEDu) a s nadpisom Manipulátor sveta. On preferoval ekonómiu ako vedu, ktorá nemá nič objasniť, nič nevyvrátiť a aj to ako každý návrh ponoriť do zakalených vôd spásy. Nádherne to totiž potvrdil svojou vetou v prítomnosti novinárov, keď povedal: „Ak ste správne porozumeli tomu, čo som práve povedal, keďže som sa vyjadril pomerne nejasne“.

Dni energie na Slovensku

Aj v roku 2017, po troch úspešných ročníkoch, Vám prinášame náš osvetový projekt Dni energie na Slovensku - DENS 2017.

Nikdy nedodržali žiadnu dohodu

Pacta sunt servanda. Toto staré rímske pravidlo v civilizovanej spoločnosti platí a slušný človek záväznosť dohôd nespochybňuje a najmä ich neuzatvára s úmyslom nedodržať ich. Zdá sa však, že vo vzťahoch, medzi Čechmi a Slovákmi, v minulom storočí, platilo skôr, že silnejší partner si mohol platné česko-slovenské dohody jednostranne vykladať po svojom a nakladať s nimi ako chcel.

 
Odber noviniek na stránke

captcha